Podivné prázdniny - Den čtyřicátý – Trable jež si za sebe mohou samy…

,,Pomalu, pane Pottere, pomalu,“ mluvil na něj nějaký hlas a Harry si nemohl vybavit, odkud je mu tak povědomý. Jen s nepřekonatelnými, neustupujícími přes jeho vynaloženou snahu, potížemi vnímal, jak jej hlas nabádá k zpomalení, aby zůstal ležet, aby dýchal pravidelně. Aby se uklidnil.
Dělalo mu velké problémy uvěřit v hlas a ještě větší zkoordinovat se a uposlechnout ho. Nějak měl pocit, že by tomu hlasu směl věřit, jen jeho instinkty ho nabádaly k ostražitosti a šeptaly mu do ucha, že má i vlastní rozum. Takže pokud bude chtít, aby třeba utekl, i když neviděl na cestu, i když nemohl ani pořádně otevřít oči.

Přece jen se mu podařilo ukočírovat a srovnat to, co chce, s tím, co je třeba. Lehl si, zhluboka dýchal a matně si uvědomoval zimu kolem něj, která mrazila a dostávala se až do morku kostí. V pozadí nelítostivé kapky dopadající na střechu… S nesmírnou ironií, která ho prostupovala, až měl chuť začít se smát – kterou potlačil, byť ztuha – si uvědomil, kde je, co se děje, KDO tam s ním je.

,,Pane Pottere, byl jste dehydratovaný a vyhladovělý – nechcete mi něco říct?“
Ležel na zádech, kapky deště bubnovaly okolo něj, otvory sloužící jako okna byly pro jistotu zabezpečeny kusy dřeva.
Nasucho polkl, spolkl knedlík v krku a chraptivě se zasmál: ,,Že bych vám skrýval touhu po anorexii?“ navrhl, jeho hlas slabý.
,,Prosím?“ podivil se Snape, který tím, že nevyrůstal v mudlovském světě, tento vtípek nevtípek nedokázal docenit. Ale Harry místo vysvětlování podal jinou verzi.
,,Nemohl jsem se najíst, protože doma jsme nic neměli… Ven jsem se přes tu bouřku jaksi nedostal…“ pokrčil oslabeně rameny.
,,Pane Pottere,“ Snapeův hlas snad ještě podrážděnější než obvykle, ,,kdybyste se nezajímal o to, co kde lítá, věděl byste o našich zásobách pod prknem…“ Harry i přes tu tmu cítil, jak ho Snapeovy temné oči provrtávají a na krátký, prachmizerný a naprosto směšný okamžik si říkal, že by si nikdy nepřál, aby na něj byl Snape OPRAVDU naštvaný, protože i když Remus Lupin působil zjevem nebezpečnějším dojmem, byl povahy daleko mírnější a klidnější než na oko ledový, ve skutečnosti výbušný Severus Snape, který tedy působil – alespoň když se naštval – opravdu nebezpečně. Vlkodlačí sílu k tomu ani náhodou nepotřeboval.
,,Zásoby?“ pípl jen Harry.
,,Ano, Pottere, zásoby…“ vypadalo to, že byl daleko více nazlobený na sebe než na Harryho a Harry docela dobře tušil, proč. Mělo to celkem jednoduché vysvětlení – Snape by mu jejich zásoby nikdy nedovolil navštěvovat a ani by je Harry nesměl za normálních okolností používat, tudíž by mu o nich Snape ani nikdy neřekl. Jistěže Harry věděl, že tam uvolněné prkno je – šel tam tehdy Snapeovi pro dezinfekci, ale to tam ještě zásoby nebyly a Harryho to tedy ani nenapadlo. Snape si nyní jistě vyčítal, že mu o nich nepověděl, protože moc dobře věděl, když odcházel, že je velká pravděpodobnost, že začne pršet a že by se Harry nemusel dostat ven. Pravidelné stravování - na tom závisel jejich život s tím množstvím potravy, jaké do sebe v jeden chod dostali. Jazyk mu nicméně přinesl trochu jinou otázku…
,,Ale jak tam ty zásoby vydrží?“ vykulil na Snapea oči.
,,No…“ a Snape se zarazil. To bylo podezřelé. Víc než podezřelé s ohledem na to, že Snape ztuhl, aby se viditelně přemohl (ano, viditelně i přes tu tmu, která zde vládla) a zase se uvolnil.
,,Měl byste si zase odpočinout,“ nanesl Snape po krátké době.
,,Cože, ale já…“ protestoval Harry.
,,Spěte!“ rozkázal Snape, co mu to ale bylo platné u zvědavého a odpočatého Nebelvíra?!
Zjevně nic…
Harry pak otravoval téměř do večeře, kdy to Snape nevydržel a s výkřikem: ,,Dost,“ kdy měl Harry opět pocit, že víc než na koho jiného se Snape zlobí sám na sebe, se Snape uložil co nejdál od Harryho a během pár minut usnul. Harry jej nechtěl budit, když se o něj tak pěkně staral. A tak s povzdychem založil ruce, chvíli pozoroval ve tmě ještě více ponurou černou siluetu, než byla tma samotná, než se jeho tělo rozhodlo také usnout, nahlas a samo od sebe (!) zívlo a lehlo si také nejdál od Snapea, jak jen mohlo.

Moc platné to ale nebylo, když se nakonec ve spánku jejich těla toužící po více teplu rozhodla se k sobě přiblížit.
Nejdřív se vzbudil Snape, když si všiml těla pravidelně oddychujícího těsně vedle něj, což bylo zvláštní, protože tam být dle jeho výpočtů nemělo – ale příliš slabý a rozespalý to nakonec hodil za hlavu a usnul. Po patnácti minutách od Snapea se probudil Harry. Ten by se i odtáhl, jen kdyby mu nebyla taková zima.

Zakončeme to – ani jeden se za celou noc z vlastních sobeckých důvodů neodtáhl.